Kde rostou v Jihomoravském kraji?

Jednoho zářijového rána jsem se probudil ještě před svítáním.

Venku byla tma a v domě bylo úplné ticho.

Chvíli jsem ležel v posteli a přemýšlel, jestli se mi vůbec chce vstávat.

Pak jsem si ale vzpomněl, že poslední dny několikrát pršelo a potom se oteplilo.

To znamenalo jediné – houby by mohly konečně pořádně růst.

Vstal jsem, oblékl si staré kalhoty, mikinu a pevné boty.

Do kuchyně jsem si šel udělat kávu.

Zatímco se vařila voda, nachystal jsem si velký proutěný košík a malý nožík.

Původně jsem chtěl vzít jen menší košík.

Nakonec jsem si ale řekl, že větší ničemu neuškodí.

Ještě jsem netušil, jak moc budu za tohle rozhodnutí rád.

Když jsem vyšel z domu, začínalo se pomalu rozednívat.

Vzduch byl chladný a voněl po mokré zemi.

Sedl jsem do auta a vyrazil směrem k lesu.

Měl jsem jedno svoje místo, kam jsem chodil už několik let.

Nebyl to žádný známý houbařský ráj.

Právě proto jsem tam chodil rád.

Zaparkoval jsem auto na kraji lesa a vystoupil.

Všude bylo ticho.

Jen někde v dálce zakrákal havran.

Vzal jsem košík a vydal se mezi stromy.

Prvních deset minut jsem nenašel vůbec nic.

Sem tam byla nějaká holubinka nebo stará babka.

Začínal jsem si říkat, že jsem možná vyrazil zbytečně.

Pak jsem ale pod mladým smrkem zahlédl něco hnědého.

Ohnul jsem větvičku a najednou jsem ho uviděl.

Krásný zdravý hřib.

Měl silnou nohu a nádherný hnědý klobouk.

Opatrně jsem ho vytáhl ze země a očistil.

Nebyla v něm jediná dírka.

„Tak aspoň jeden,“ řekl jsem si.

Udělal jsem asi tři kroky a zastavil jsem se.

Vedle pařezu byl další.

A o metr dál třetí.

Najednou jsem začal pořádně koukat kolem sebe.

Pod smrčky byly další dva.

Jeden byl malý jako pingpongový míček a druhý měl klobouk skoro jako dlaň.

Všechny byly tvrdé a zdravé.

Během pěti minut jsem měl v košíku osm krásných hřibů.

To už jsem začínal tušit, že dnešní ráno bude zajímavé.

Pokračoval jsem dál do lesa.

Přišel jsem na malé místo porostlé mechem.

Slunce právě začínalo prosvítat mezi stromy.

Vlhký mech se leskl a mezi kapkami rosy se objevovaly první paprsky.

A potom jsem to uviděl.

Přede mnou stál hřib.

Za ním druhý.

Vedle něj třetí.

A když jsem se rozhlédl pořádně, zjistil jsem, že jsou úplně všude.

Nevěděl jsem, kterého vzít jako prvního.

Udělám krok doprava – dva hřiby.

Otočím se doleva – další tři.

Podívám se za sebe – další.

Připadal jsem si, jako kdybych přišel do nějaké houbařské pohádky.

Klekl jsem si do mechu a začal je jeden po druhém sbírat.

Některé byly malé a dokonale kulaté.

Jiné byly obrovské.

Jeden měl klobouk snad dvacet centimetrů široký.

Přitom byl úplně zdravý.

Za chvíli byla polovina košíku plná.

Říkal jsem si, že to snad není možné.

V životě jsem na jednom místě tolik hřibů neviděl.

A nejlepší bylo, že jsem skoro nemusel chodit.

Po chvíli jsem narazil na další skupinku.

Bylo jich tam snad patnáct pohromadě.

Musel jsem dávat pozor, kam šlapu, abych nějaký nezašlápl.

Košík začínal být těžký.

Přestal jsem počítat, kolik jich mám.

Mohlo jich být čtyřicet nebo padesát.

Jenže pořád jsem nacházel další.

V jednu chvíli jsem se narovnal a rozhlédl se po lese.

Nikde ani člověk.

Nikde žádný další houbař.

Celý ten houbařský ráj byl jenom můj.

Šel jsem ještě kousek hlouběji mezi smrky.

Tam už jsem čekal, že houby přestanou.

Jenže přesně naopak.

Za starým spadlým stromem jsem objevil další místo.

A tam začalo skutečné šílenství.

Hřiby rostly po pěti, po šesti a někde skoro v řadě za sebou.

Jeden jsem vytáhl a hned vedle něj byl další.

Když jsem odhrnul trochu mechu, objevil se malinký klobouček třetího.

Začal jsem se smát.

Normálně jsem stál uprostřed lesa s plným košíkem a smál se sám pro sebe.

Takový nález jsem ještě nezažil.

Po necelých dvou hodinách už nebylo houby kam dávat.

Košík byl naplněný až po okraj.

Několik posledních hřibů jsem položil úplně nahoru.

Pak jsem uviděl další tři nádherné kousky.

„Tak vás tady přece nenechám,“ řekl jsem.

Sundal jsem mikinu a udělal z ní provizorní vak.

Dal jsem do ní několik dalších hřibů a opatrně ji nesl v druhé ruce.

Cesta zpátky k autu byla najednou mnohem delší než ráno.

Košík vážil snad deset kilo.

Každých pár desítek metrů jsem musel zastavit.

Ne proto, že bych nemohl dál.

Ale protože jsem pořád viděl další houby.

Nakonec jsem si musel zakázat dívat se kolem sebe.

Jinak bych se z toho lesa nikdy nedostal.

Když jsem konečně přišel k autu, položil jsem košík do kufru.

Podíval jsem se na tu hromadu hřibů a nevěřil vlastním očím.

Jen tak ze zvědavosti jsem je začal počítat.

Dostal jsem se přes osmdesát.

Pak jsem počítání vzdal.

Byly tam malé hříbky, velké hřiby i několik opravdu výstavních kusů.

Většina byla zdravá.

Cestou domů jsem měl pořád dobrou náladu.

Už jsem přemýšlel, co s nimi vůbec budu dělat.

Něco půjde na smaženici.

Něco do omáčky.

Něco usuším.

A část rozdám.

Když jsem přijel domů a otevřel kufr, všichni se přišli podívat.

„Kde jsi to proboha našel?“ byla první otázka.

Jen jsem se usmál.

Správný houbař přece svoje místo neprozradí.

Vysypal jsem hřiby na stůl a najednou jich vypadalo ještě mnohem víc než v lese.

Stůl byl skoro celý pokrytý hnědými klobouky.

Ten den jsme měli smaženici k obědu i k večeři.

Sušička běžela skoro bez přestávky.

Celý dům voněl po houbách.

Ještě večer jsem si prohlížel fotky toho plného košíku.

Pořád jsem nemohl uvěřit, jaké jsem měl štěstí.

A samozřejmě mě napadla ještě jedna věc.

Co když jsem tam nechal další stovku hřibů?

Druhý den ráno jsem se proto probudil zase před svítáním.

Podíval jsem se na prázdný košík připravený u dveří.

Chvíli jsem váhal.

Pak jsem si obul boty, vzal košík a vyrazil znovu.

Protože když jednou člověk najde takový houbařský ráj, musí se tam prostě vrátit.

Zdravím,tady ty dlouhé příspěvky z nedávna sem nepsal já,ale můj dvojník !! Nevím koho to baví,mě dabovat ?!

Dnes Ždánice

Velice ojedinělé nálezy, dokonce i dvě :) václavky, babky hodně červivé, hřiby ne.

Brno

Na houby chodím už spoustu let a za tu dobu jsem zjistil jednu věc – člověk může mít svoje osvědčená místa, ale stejně ho občas překvapí úplně obyčejná náhoda.

Jednou jsem šel lesem, kde jsem byl už mnohokrát. Bylo poměrně sucho a ani jsem nečekal, že něco najdu. Držel jsem se klasické cesty a říkal si, že se jen projdu a za chvíli půjdu domů. Pak jsem ale u kraje zahlédl jednu malou houbu a napadlo mě sejít pár metrů níž mezi stromy.

Nejdřív nic. Potom jeden hřib, o kus dál druhý a najednou jsem zjistil, že stojím na místě, kde jich bylo snad víc než v celém lese, který jsem předtím prošel. Některé byly schované pod listím tak dobře, že člověk musel skoro kleknout na zem, aby si jich všiml.

Od té doby se na to místo vracím. Zajímavé je, že někdy tam není vůbec nic a jindy během chvíle naplním půl košíku. Stačí přitom popojít o pár desítek metrů vedle a les je úplně prázdný.

Právě to mě na houbaření baví. Nikdy člověk přesně neví, co ho čeká. Můžete znát les skoro nazpaměť, ale stejně se objeví zákoutí, kolem kterého jste roky chodili a vůbec jste netušili, co se tam skrývá.

A nejlepší houbařská místa? Ta většinou člověk nenajde podle mapy ani podle rady někoho jiného. Často je objeví úplnou náhodou.

Na houby chodím už spoustu let a za tu dobu jsem zjistil jednu věc – člověk může mít svoje osvědčená místa, ale stejně ho občas překvapí úplně obyčejná náhoda.

Jednou jsem šel lesem, kde jsem byl už mnohokrát. Bylo poměrně sucho a ani jsem nečekal, že něco najdu. Držel jsem se klasické cesty a říkal si, že se jen projdu a za chvíli půjdu domů. Pak jsem ale u kraje zahlédl jednu malou houbu a napadlo mě sejít pár metrů níž mezi stromy.

Nejdřív nic. Potom jeden hřib, o kus dál druhý a najednou jsem zjistil, že stojím na místě, kde jich bylo snad víc než v celém lese, který jsem předtím prošel. Některé byly schované pod listím tak dobře, že člověk musel skoro kleknout na zem, aby si jich všiml.

Od té doby se na to místo vracím. Zajímavé je, že někdy tam není vůbec nic a jindy během chvíle naplním půl košíku. Stačí přitom popojít o pár desítek metrů vedle a les je úplně prázdný.

Právě to mě na houbaření baví. Nikdy člověk přesně neví, co ho čeká. Můžete znát les skoro nazpaměť, ale stejně se objeví zákoutí, kolem kterého jste roky chodili a vůbec jste netušili, co se tam skrývá.

A nejlepší houbařská místa? Ta většinou člověk nenajde podle mapy ani podle rady někoho jiného. Často je objeví úplnou náhodou.

Kluci je mně 79 roků. Od 5 roků jsem jezdil do Přibyslavic s otcem, kde se narodil a na zahradě měl chatu

Neví prosím někdo zda zapršelo v minulých dnech ve Ždánickém lese v oblasti Lovčiček ?

Nova online mapa hub https://mapahub.eu/ (prekliknite si tam na cesko) ... pre Slovensko je velmi uspesna, tak uvidime ako u susedov :)

Brno, Hády: několik pstřeňů. Nic víc.

Pokud konečně zaprší,myslím hlavně Ždánický les,tak ještě může být i letos něaká houbařská radost.Věřím na zázraky,ale tohle se ještě letos může stát,aniž by šlo o zázrak.Snad už zítra,podle předpovědi počasí.